Boris Johnson pod tlakem svých spolustraníků z vedení konzervativní strany se vzdal jejího předsednictví, hodlá však do výběru svého nástupce, zůstat premiérem Velké Británie.

Důvodem proč rezignoval  byly sice formálně mejdany, pořádané  v Downing street v době nejpřísnějšího zákazu vycházení  při covidovém  lockdownu.  Ale podstatnější bylo, že o tom opakovaně lhal. A na to jsou Britové obzvláště hákliví.

Sice před měsícem při jednání o důvěře v jeho vládu v parlamentu ho ještě spolustraníci podpořili (aby konzervativci neměli ostudu), následně ho  zákulisními tlaky k resignaci přiměli. Z jím vedené vlády odstoupilo v posledním týdnu údajně desítky ministrů.

Problém je s premiéry, kteří jsou původně novináři. Jsou a priori z titulu své původní profese povrchní a nemají k problémům hlubší vhled. Po zvolení do funkce zpychnou, a myslí si, že jsou nadřazenou rasou,  pro níž neplatí pravidla jako pro obyčejné smrtelníky.

Typickým případem byl také původně novinář Benito Mussolini, který nakonec skončil pověšený za nohy na benzince na okraji Milana.

Takže z toho Boris Johnson vyvázl zatím ještě dobře. Ale že by zůstal do podzimu premiérem? Této hry není ještě konec.